A je to opět tady… Nenápadně se blíží „to“ datum v kalendáři. Za posledních pět let jsem vyzkoušela snad všechny možné přístupy. Nachystat se na něj s otevřenou náručí, ignorovat ho, přijmout ho, těšit se na něj, oslavovat ho s pokorou a láskou v srdci. Stejně si v tento den a možná i pár dní před ním a po něm připadám neskutečně zranitelná. Vnímám se jako bych byla Achylovou patou sebe sama.
1. března – je to tady. Děti a můj druhý muž jsou s ránem pryč a nejraději bych zůstala celý den zastlaná v peřinách. Ale jako na potvoru se mi nechce spát.
Nevím proč, ale chystám se na následující dopoledne jako na rande. Sprcha, vlasy, snídaně a už si to s kyblíkem štráduju k autu. Musí to být bezva podívaná… oháknutá do gala a v ruce zelený (jaký jiný, že Vrbo?) kyblík s termoskou teplé vody a jarem. Je to zvláštní pocit být na stejném místě, téměř ve stejném čase tam, kde před pěti lety přestalo bít srdce vašemu manželovi, milenci, kamarádovi a tatínkovi vašich dětí.
Pět let. Je to málo nebo moc?
Když se dívám na mladší dceru, jakoby to bylo milion let. Mně to připadne jako včera, co mi ráno před odchodem řekl: „Pusť holkám pohádku a jdi si ještě lehnout.“
Když projíždím známými místy, říkám si, …tohle by Alda už nepoznal… tady by to nenašel… Změnilo se toho dost. To, že je to navždy moje první veliká láska a člověk, kterého jsem si i po sedmnácti letech stále vážila, to se nezmění. Pokud neonemocním Alzheimerovou chorobou, bude ve vzpomínkách a snech stále se mnou. To nás, ovdovělé, asi spojuje téměř všechny.
Náhrobek umytý, nachystaný na zítřejší vzpomínkovou akci. I když je se mnou moje švagrová a kamarádka, stejně, jako bych byla sama. Tam uvnitř je dnes v pátek černo. Neberu telefony, nechci nic řešit. Propadám se do známého smutku a vět typu: Proč já? Proč on? Proč my?…
Na cestě zpátky z hřbitovní turistiky mě v tomto rozpoložení potkává mladá paní a s útěchou v hlase říká: „ No, ale vemte si to, kolika lidem jste už pomohla? To už stovka bude, že?“ A v tu chvíli mi to došlo. Ten její veliký omyl! To ne já. To ta stovka pomohla a stále pomáhá mně vidět v tom všem nějaký větší smysl, hloubku, poslání.
Proto, prosím, přijměte moje díky za to, že jste mě ve Vašich těžkých chvílích potřebovali. Dali jste mi a stále dáváte pocit, že jsem potřebná a tím uzdravujete moje srdce 💚 Vrby.