Před čtyřmi lety mi tragicky zahynul manžel. Svět se stal rázem karbanickým stolem a já za ním seděla jako zařezaná a čekala, jaké karty mi můj protihráč rozdá.
„Hraj nebo běž od stolu!“ V duchu tohoto motta se nesly další dny a týdny. No jo, ale jak chcete rozehrát slibně vypadající partičku, když nemáte žádné eso v rukávu a poker face neudržíte ani minutu?
Z počátku mě ovládaly různé strachy:
- že nebudu dobrou mámou pro své děti, když budu stále v zaměstnání, abych splatila hypotéku.
- že už moje děti nikdy nevysloví „Táto!“
- že nebudu mít čas na svou hudbu, na své texty.
- že zapomenu na všechno hezké, co na mém muži bylo. A že toho bylo!
A tehdy jsem si řekla, že začnu psát krátké úvahy a zamyšlení.
Budu popisovat životní obrazy v aktuálním citovém rozpoložení, protože je o čem psát. Vím, že je v naší malé zemi mnoho žen, které v mladém věku přišly o životního partnera a mnoho mužů, ze kterých se rázem stali „mámotátové“. Možná se v pár řádcích a zamyšleních najdou, možná ztratí, třeba budou nesouhlasit, anebo naopak rezonovat s obsahem sdělení. Kdo ví?
Držím v ruce spoustu karet a chci hrát čistou hru. Psát, co myslím, že má být napsané.
A musím to psát teď, než to zapomenu!