Vždy jsem chtěla velkou rodinu. Sama jako dítě jsem se v té své nikdy necítila chtěná. Proto jsme se s manželem po třetí holčičce rozhodli ještě pro čtvrtého potomka.
Byla jsem v třetím měsíci těhotenství, když jsem se ráno probudila vedle svého muže, který nejevil známky života. To, co jsem v té a dalších chvílích prožívala nelze popsat. I kdybych byla sebelepší spisovatelka.
Ten pocit je nepřenositelný. Nastala spousta zvratů v přístupu okolí a lidí nejbližších. Výpověď z nájmu bytu byla poslední kapkou. V tu chvíli jsem rezignovala na vše. Prošli jsme si azylovým domem, děti Klokánkem (to když mě odvezli do porodnice), ale řízením osudu se nám podařilo dostat do podnájmu v Jihomoravském kraji. Začaly mě dohánět pohledávky a nedořešené záležitosti, které jsem odkládala pro péči o děti. Byla jsem sama. Tu a tam přišla pomoc ze stran mých nových přátel, ale nic, co by mě nahradilo pomoc manžela.
O Vrbě jsem se dozvěděla úplnou náhodou. Hned z toho bylo setkání a pomoc hlavně s „papíry“. Moc děkuji paní Šárce, která mi pomáhá ochotně dodnes. Přístup paní Petry je opravdu k nezaplacení. Cokoliv jsem potřebovala, zařídila, poradila či nasměrovala.
Ono si stačí pouze vyslechnout její příběh a to, jak se s osudem poprala a hned jste naplněni pocitem, že to zvládnete i vy. Nejsem z lidí, kteří jsou tvořitelé, ale pokud mohu svým příběhem a více než pozitivní zkušeností s lidmi z Vrby pomoci poukázat na to, že společnost tvoří i lidé ovdovělí, kteří jejich služby potřebují, mile ráda to světu sdělím. Po čtyřech letech se začíná blýskat na lepší časy a to by bez Vrby nešlo.
Kateřina (32 let)
Jihomoravský kraj