Dlouho jsem váhal, zda přispět svým příběhem. S díky jsem tuto nabídku paní ředitelce dvakrát odmítl. Po čase to ale vidím jinak.Pracoval jsem jako manažer firmy a denně trávil 10 hodin v práci. Dnes už vím, že mi spousta věcí uteklo. Byl jsem rád, že život plyne tak, jak jsem chtěl. Zařídil jsem s ženou stavbu domu, zplodil krásné dvě dcery a pořídil psa.
Pamatuju si to dost živě, když mi žena oznámila, že má asi rakovinu vaječníků. Připadalo mi to jako pitomost. Tak mladá a toto? Ale tato obava se vyplnila a do půl roku jsem vypravoval Alence pohřeb.
Plácal jsem dohromady práci, domácnost, holky… Nechtěl jsem pomoc od nikoho. Představa, že se mi po domě pohybují jiní lidé, byla nemyslitelná. Po čase jsem ale viděl, jak jsou moje holčičky nešťastné. Stesky po mamince, to že jsou nejdéle ve školce a v družině. Doma nepořádek.
Bylo 1. dubna (apríl) a v práci mi kolegyně vyprávěla o ženě, které se zabil manžel, a ona při dvou dětech založila fond pro pomoc podobně osudem zasaženým. Dobře se mi pamatoval název VRBA.
Měsíc mi trvalo, než jsem ji oslovil. Vrba zařídila pro moje holky doučování a hlídání než dorazím z práce. Aneta, naše hlídačka, byla moc hodná a zvládla i s holkama něco málo uklidit. Nemusel jsem kvaltovat, abychom vše do večera stihli. Osobně jsem s paní Petrou probíral, s jakou kuráží se vrátila zpátky i do partnerského života. Je to velmi citlivé a intimní téma, ale paní ředitelka se mnou vedla na toto téma tak pohodový rozhovor, že jsem po čase i já naskočil do vlaku příležitostí. Výsledkem je, že jsme se s holkama přestěhovali za mojí novou ženou a žijeme si jeden pro druhého a třetí a čtvrtou.
Tomáš (51 let)