Skip to main content

S Vrbou zpátky do života

By 11. prosince 201817 července, 2024Média
S Vrbou zpátky do života

Časopis RODINKA Jihomoravského kraje (zima 2018):

Dnes jsme si povídali s paní Mgr. Petrou Glosr Cvrkalovou, která je zakladatelkou a předsedkyní Nadačního fondu Vrba a spolku Zpátky do života. Posláním Nadačního fondu Vrba je snaha navrátit ovdovělé rodiny s dětmi zpět do života.

Dát jim prostor, dostatek informací a čas, aby se s traumatizující skutečností smířily a nabraly sílu jít dál.

Kdy a proč Nadační fond Vrba vznikl?

Ještě před myšlenkou založení organizace, která bude pomáhat mladým ovdovělým, tu byla moje osobní zkušenost. Bez ní bych toto téma vnímala asi tak jako většina lidí, kteří si touto životní realitou neprošli. A to s maximální empatií a povědomím, že se tyto události dějí a že to musí být hrozivá situace. Začátkem roku 2014 jsem z vteřiny na vteřinu přišla o manžela. Tragicky zahynul při práci ve výšce. Tehdy jsem byla s druhou dcerou na rodičovské dovolené a na částečném úvazku ve školství.

Ihned po této zprávě jsem začala pátrat, co v takové situaci dělat, co zařídit, na koho se obrátit, ale především jsem nevěděla, co bude dál. Je to nepředstavitelný stav, kdy řešíte praktické záležitosti, které nepočkají, a psychické rozpoložení vašich dětí. Když mi bylo dáno zhruba po roce opět se nadechnout, nezahodit ten čas, který mně a mé rodině zbývá, a žít dál, rozhodla jsem se založit neziskovou organizaci Zpátky do života, která by pomáhala mladým vdovám a vdovcům právě s těmito praktickými záležitostmi. Bylo mi líto, že v čase, kdy mají být především k dispozici svým dětem a prožívat s nimi smutek a truchlení, po večerech a ve stavu vyčerpání hledají na různých webech, kde a co vyřídit.

A protože tehdejší legislativa umožňovala založení nadačního fondu pouze po založení spolku, vznikl Nadační fond VRBA v květnu roku 2016 se stejným cílem a naplněním jako spolek. Tím bylo dané i naše heslo: S Vrbou zpátky do života.

Jak vaše činnost pomáhá nebo ovlivňuje jednotlivé rodiny či osoby?

V první řadě zde máme projekt Poradenského mobilního centra, tzv. PO.MO.C, terénní službu, kterou nabízíme po celé České republice.

V rámci této služby navštívíme našeho klienta v místě bydliště a pomůžeme mu se vší administrativou, předáme mu seznam věcí, které je nutné zařídit, včetně kontaktních míst v jeho kraji.

 

Poradenské mobilní centrum POMOC

Dále ho obeznámíme s tím,jaké události ho čekají. Myslím tím např. dědické řízení, vyřízení důchodů apod. Na všechny tyto kroky ho připravíme a písemně mu předáme soupis dokumentů, které si musí na daná jednání připravit. Každá rodina má svá vlastní nastavení. Proto je každý příběh ve Vrbě ojedinělý a neopakovatelný.

Dalším projektem praktické pomoci je řemeslník a hospodyně do ovdovělých rodin. To snad asi nemusím ani popisovat. Je jasné, že když znenadání partner či partnerka v domácnosti chybí, nevysvětlíte ucpanému odpadu, že teď se to vážně nehodí. Nebo neporučíte koši prádla, aby se sám vyžehlil. Ano, spousta mladých ovdovělých se snaží zastat obě role, ale to má za následek totální vyčerpanost z přepracování, odkládání času věnovaného dětem a naprostou absenci chuti vrátit se zpátky do normálního života.

Kde má vzít mladá vdova čas a chuť jít někam do společnosti, když má na starosti nedostavěnou novostavbu, dvě malé děti, psa a zaměstnání?

V některých rodinách funguje naštěstí pomoc nejbližších. Ale spousta rodin má své nejbližší daleko nebo tak dobře fungující rodinu nemá. Valná většina rodičů stále ještě pracuje, takže mít maminku či tchyni v důchodu je malý zázrak. Proto naše hospodyně a řemeslník pomáhají alespoň s domácností, aby měli tátové a mámy více času na své děti a sami na sebe.

A dalším z našich projektů je Setkání pod Vrbou. To je akce pouze pro ovdovělé, kde se v úzkém kruhu řeší daná témata. Například nastavení rodinných financí po ovdovění nebo téma nového partnera v ovdovělé rodině. Nebo jednoduše zásadní téma Jak dál a nezbláznit se?

Jaké konkrétní aktivity provozujete?

Kromě výše zmíněných stěžejních projektů pořádáme i charitativní ples. 9. února 2019 se uskuteční již 5. ročník charitativního plesu v Nedvědici pod Pernštejnem a celý jeho výtěžek půjde na podporu projektů b. Tento ples je úzce propojený s Brnem, protože již od počátku jej celý večer provází hudba Salonního orchestru Brno se zpěváky Městského divadla Brno. Další naší aktivitou je putovní osvětová výstava s názvem Žijí stále v nás.

Jde o zpracování čtrnácti příběhů lidí, kteří cítí, že i navzdory ztrátě člena rodiny žije kus dobra z něj dál. Sedm příběhů poskytly známé osobnosti, jakými jsou Tomáš Klus, Vendula Pizingerová (Svobodová), Heidi Janků, Roman Vojtek, Radek Jaroš, Simona Postlerová a Eliška Kaplicky Fuchsová. K nim jsou podle určitého klíče do dvojice přiřazeny příběhy našich klientů.

Výstava putuje po celé republice a má za úkol upozornit na padesátitisícovou skupinu mladých ovdovělých rodin v naší zemi. Tato skupina nebude nikdy dravá a hlasitá. Proto je nutné a důležité vnést do společnosti téma předčasné smrti a narušit jeho tabu.

Výstava Žijí stále v nás má lidem ukázat, že ať jste či nejste věřící, to, že vám zemře manželka, maminka, manžel či tatínek neznamená konec. To krásné z jeho života žije totiž dál – v nás.

Z připravovaných aktivit mohu zmínit chystanou dražbu věcí známých osobností nebo benefiční koncert plánovaný na léto. Bohužel všechny tyto akce stojí na podpoře firem. Ale my ve Vrbě stále doufáme, že lidé, kteří nás mohou podpořit, si uvědomí, že tento osud může potkat každého z nás.

Mnoho z našich čtenářů určitě napadne, zda by mohli také nějak pomoct a přispět k dobré myšlence. Jaké jsou možnosti?

Možnosti jsou vlastně tři. První z nich je finanční příspěvek bez jakéhokoliv omezení. Ať už jde o měsíční platbu či jednorázový finanční dar. Druhou z možností je spolupráce služeb pro praktickou pomoc. Jde o advokáty, odhadce, finanční poradce apod., kteří by spolupracovali přímo s námi jako poradní hlas při nestandardních případech. A tou třetí možností je celorepublikový projekt s názvem Daruj kousek sebe. Jde o myšlenku, že každý z nás něco umí, v něčem je dobrý, a když má čas a chuť pomoci mladým ovdovělým rodinám, je přesně tím, koho Vrba potřebuje.

Na portálu www.darujkouseksebe.cz se může zaregistrovat, poté vložit svou nabídku a čekat, zda jeho služeb některá z rodin využije. Velký zájem je o hlídání a vyzvedávání dětí, doučování apod.

„Spousta rodin má své nejbližší daleko nebo tak dobře fungující rodinu nemá.“

Ovdovělý rodič pak zaplatí roční příspěvek 400 Kč a může využívat služby neomezeně. Mým skrytým přáním je, aby se mezi donátory a našimi klienty vytvořila přátelská vazba. A tím by se také mladí ovdovělí pomalu mohli vrátit do společenské komunikace.

Co si máme představit pod pojmem donátor?

Donátor je člověk, který něco daruje. Jde o člověka, který na základě vlastní činnosti vytvořil určitou hodnotu, a tu pak daroval. Donátoři, ať už firmy či fyzické osoby, jsou pro neziskový sektor velmi důležití. Naši donátoři dávají světu najevo, že jsou sociálně společensky odpovědní. Že si uvědomují rozdílnost našich životních cest a osudů. Projevují tím dávku empatie, a právě proto, že nikdo z nás neví, co bude zítra, podporují naši činnost. My jsme za to málo takto smýšlejících lidí a firem velmi vděční a věříme, že jich časem přibude. Jsme totiž jedinou organizací ve střední Evropě, která pomáhá v praktických činnostech ovdovělým rodinám s dětmi. Byla by proto škoda, kdyby tato sociální inovace, kterou přinášíme do společnosti, měla skončit pouze kvůli nedostatku financí.

Co vám osobně přináší práce v nadačním fondu a jak vás ovlivňuje?

Mým oborem je hudba a učitelství. Tím, že jsem se v jednatřiceti letech stala vdovou, se mi zcela změnily životní priority. Moje životní realita se stala dosti odlišnou od té, kterou po mně vyžadovali ve školství, a tak jsem léta studií a hudební praxe pověsila na hřebík. Založením nadačního fondu si připadám více potřebná než ve školství. A myslím si, že život trvá až příliš krátce na to, abych dělala něco, co mě úplně nenaplňuje. Ano, pracuji téměř dvanáct hodin denně, i o víkendech, ale dává mi to smysl.

ZDROJ: Časopis RODINKA