Vrátit rodiny, které prošly tragickou ztrátou, zpátky do života – to se stalo posláním Nadačního fondu Vrba, který založila před sedmi lety jeho ředitelka Petra Glosr Cvrkalová.
Vás k založení fondu dovedla vlastní zkušenost…
Manžel zemřel 1. března 2014. A asi po roce, kdy jsem začala i budovat nový vztah, jsem chtěla udělat za vším tlustou čáru a zbavit se nálepky „vdova“. Chtěla jsem žít normálně jako předtím. Ale ono to nejde… Vaši životní zkušenost už vám nikdo neodpáře. A celou dobu mi připadalo zvláštní, že se tou situací cítím i posílená. Dřív jsem neměla moc ráda své jméno a znělo mi tvrdě. V rodině mi říkali „Petro“ pouze, když mě chtěli naštvat, jinak jsem byla zvyklá na zdrobněliny. A najednou jsem samotný význam jména „skálopevná, pevná jako skála“ přijala. Hledala jsem důvody, proč se mi to stalo. Dokonce jsem zjišťovala, kolik asi osob v mém věku – tehdy mi bylo pětatřicet – něco podobného potkalo. Oslovila jsem statistický úřad a zjistila, že v roce, kdy jsem ovdověla, nás bylo kolem čtyř stovek. Nebyla jsem to jenom já.
Začala jsem přemýšlet, co všechno mne tato situace naučila. Pomoc od státu nebo organizací jsem nevyhledávala, našla jsem dost poraden, které vám mohou ulevit při ztrátě blízké osoby, ale nikdo mi nepomohl s praktickými věcmi. Jak vodit dítě dál do kroužku, když ho tam dříve vozil manžel, a já musím být v té době v práci? Nechtěla jsem, aby dítě bylo dál perzekuované za věci, za které nikdo z nás nemohl. Tady jsem pomoc ocenila – a zajímalo mne, jestli něco podobného existuje i ve světě – a už se mi v hlavě líhl plán. Zaplnit místo…
Jak jste začínala?
Chtěla jsem vědět, jak fungují rodiny, které tato okolnost potkala před lety, abych věděla, čemu mohu předejít. Nehledala jsem mezi aktuálně ovdovělými rodiči, ale oslovila ty, kteří se ve stejné situaci ocitli deset nebo patnáct let přede mnou. Dvě rodiny jsem znala a pak se mi další začali ozývat – s tím, že jsou rádi, že to konečně někoho zajímá. Poznala jsem, jakou cestu museli ujít a co jim kvůli tomu uteklo.. Pár žen mělo starosti s domy, které potřebovaly opravit, některé to fyzicky zvládly samy, jiné musely platit řemeslníky a mít kvůli tomu třeba dvě práce, některé i okradli.
A pro mne jako pro matku byla zásadní otázka, co bylo s dětmi. Jaké byly možnosti rodičů? Podařilo se jim naplnit dětská přání a vize, nepřišly tyto děti o svůj svět? Měly jejich mámy čas se jim věnovat? Nepřicházely děti o své volnočasové aktivity? Proč by měly být perzekuovány několikanásobně? Stávalo se, že ženy přicházely o čas s dětmi, protože musely pracovat na směny a neměl je při hlídání kdo vystřídat. Nikdo z nich si nestěžoval, ale tito lidé potřebovali podporu společnosti a podmínky, které by jim umožnily se zase normálně začlenit. Nejenže potřebujete vše stihnout, ale také občas potřebujete vypnout, oddechnout si.
To byla bolestná místa, na která jsem u jednotlivých osudů narážela, a říkala si, že toto je třeba ošetřit. Aby rodičům zůstal čas. Nechtěla jsem, aby nové rodiny „opisovaly“ stejné chyby těch minulých. Nenutím, ale nabízím možnou cestu a pomocnou ruku. Dnes už tyto služby máme, nabízíme a ladíme jen kosmetické detaily.
Myslíte Vrběnky?
Ano, Vrběnky mají na starosti péči o domácnost a o děti. Musí být doopravdy kované v animátorských činnostech, umět metodicky pracovat s dětmi, připravit je na další školní den a nezanevřít na jejich volný čas. Zároveň učí děti v domácnosti pomáhat. Někdy rodiče děti „omilostní“ a jindy zase obrácené – a nakladou jim povinností jako Popelce, zvlášť když zůstane sám tatínek s dcerami. Ale proč by děti měly trpět víc, než je nutné? O povinnosti doma se přece rozumně dělíme. Vrběnky nasávají mentalitu rodiny a snaží se do ní vrátit řád. Nikdy nejdeme proti proudu. O to je těžší správnou Vrběnku vybrat. Je důležité, aby rodinu přijala s respektem a ctila její pravidla. Ano, zasahuje a pomáhá, učí děti v domácnosti fungovat, třeba poradí, jak nejefektivněji zaplnit myčku, a znovu je učí režimu, ve kterém se dítě cítí bezpečně.
Samozřejmě nelze zapomenout ani na mimoškolní aktivity a zájmy dětí. Jsem rádi, když Vrběnky pracují s rodinou dlouhodobě a nemění se. Náš záměr je úžasný, ale najít někoho, kdo vydrží, také není lehké. Některé zůstávají pár týdnů, některé i dva roky, pomalu postupně pak odcházejí, když v rodině začne působit rodič nový. Je skvělé, když si rodina dokáže ve svém okolí vybrat Vrběnku sama. Je to náročná práce a my jsme, abychom mohli docílit kvality, kterou chceme, museli přehodnotit i finanční ohodnocení Vrběnek, aby nám neodcházely do jiného sektoru. Něco jiného je práce v neziskovce a něco jiného dobrovolnictví. My vykrýváme nedostatky státu, potažmo celé společnosti sedm dní v týdnu – a opravdu na tom nevyděláváme.
Co vše obstaráváte vy?
Stále si stojím za tím, že každou rodinu znám osobně – s každou jsem mluvila a s každou mluvit budu. Know-how stojí na mně – to není posilování vlastního ega, ale realita – roky praxe s rodinami mi nikdo neodpáře. Mám to zkrátka odžito a ke klientům přistupuji empaticky a lidsky. Absolvujeme dlouhé telefonáty a já si uvědomuji, že emoce, které jsem prožívala já a teď je prožívá někdo jiný, jsou stejné. Znám myšlenkové pochody pozůstalých, naskakují mi paralelní linky, kdy okolí podhodnotilo můj tehdejší vztah. Vím, že v této situace je velkým hráčem čas – a že samota je opravdu první měsíce děsivá. Vím, že si lidé ani nedokáží představit, že ještě najdou někoho nového. Na druhou stranu je pěkné si tuto myšlenku připustit – že ještě můžete zažít zamilovanost i motýly v břiše – a máte na to regulérní právo. A když to přijde, láska, o níž se píšou romány, vytlačí smutek. Sice ho nevytěsníte úplně, ale už nebude mít tolik prostoru. Láska má mnoho podob a ve výsledku je to pravda a já to na příbězích našich klientů vidím – láska vytlačuje smutek, nedá mu tolik prostoru. Kromě péče o klienty máme portfolio i podstatně širší. Zaměřujeme se také na legislativní úpravy a nápravy – zejména pokud jde o nesezdané páry. Není ojedinělé, že muž zemře dřív, než se dítě narodí – a co nastává, pokud nešlo o manželský pár, není v pořádku – je to výzva. Proto jsme poslanecké sněmovně předložili návrh, který doufám, že současná vláda prosadí, protože momentálně jsou podmínky pro tyto rodiče diskriminační. Jsme i hlasem ovdovělých rodičů na poli politickém a chceme vyjednat podmínky, které stát neřeší. Našim krédem je „moje srdce bije pro Vrbu“ a já naštěstí mám v týmu tým „srdcařů“, kteří nepracují od-do. A já si toho velice vážím.
Stala jste se osobností neziskového sektoru za rok 2021 – jak jste toto ocenění přijala?
Dochází mi to až teď po měsíci. Mohu jen říci, co jsme se všichni naučili od Karla Gotta: To jsem opravdu nečekala… V nominaci s námi byly organizace, které fungují deset, patnáct nebo dvacet let a věnují se různým oblastem – vozíčkářům, nevidomým, pěstounům a dalším. Tyto klienty máme také, ale řešíme jen jejich „normální“ život, do kterého zasáhla smrt. A všechny organizace, které byly zastoupeny, mají v naší společnosti své místo a je skvělé, že fungují. Byla jsem hrdá, že žiju ve státě, který umožňuje těmto organizacím existovat, protože si uvědomuje svoje nedostatky. Pro mne je to Oscar v nezisku a osobně mne to velice posílilo v uvědomění, že moje vize před pár lety nebyla úplně marná. A ještě víc mne ocenění navnadilo, abychom vše dotáhli do komplexnosti a mohli našim klientům nabídnout i záchytné ubytovací kapacity.
Chceme pomáhat, postavit lidi na nohy a vrátit je zpátky do života, když se jim stalo něco zlého. Ukazujeme cesty, jak to zvládnout.
Třeba se i cestou něco „vrbí“ a my vyzkoušíme, jak dál. Jsem ráda, že ocenění vybírali odborníci a nešlo o hlas lidu. Pro mne to má určitou váhu a věřím, že na nás společnost myslí. Jsme tu proto, že se takové věci stávají, ale zároveň chceme ukázat, že život pokračuje dál. Nechceme, aby děti trpěly a dostali nálepku chudáčků. I to špatné mohou přetransformovat v něco, co je posílí. A já sama vím, že to funguje, protože mně to tehdy pomohlo – je to přijatelná varianta a vím, že můj Aleš nezemřel zbytečně. Pokud si mne vesmír vybral a muselo se stát něco zlého, tak proto, abych mohla pomáhat. Dnes už bez Vrby neumím žít. Přemýšlím o našich rodinách, znám modely z minulosti a využívám mechanismy, které fungují. Je úžasné, když vás práce baví a naplňuje.
Zmínila jste vizi bydlení. Je to další z vašich cílů?
Tím teď úplně žiji, „jen“ potřebuji sehnat čtyřicet až padesát milionů, možná méně. Taková drobnost. Chtěli bychom mít sídlo Vrbín, zasazené ideálně na okraji obce většího rozsahu. Klidně půjdu do jednání se stavebními fakultami, kde rozvíjejí myšlenku udržitelnosti staveb – ať si to u nás klidně vyzkouší. Pro nás je důležité mít lepší kancelářské zázemí, protože se už moc do naší současné kanceláře nevejdeme, ale zároveň bychom chtěli mít pilotážně tři bytové jednotky o rozměru 2+KK a pět až osm pokojů hotelového typu.
V praxi by to znamenalo, že bych v jeden okamžik dokázala ubytovat jedenáct rodin. Vysvětlím proč – zázemí bytů by bylo pro rodiny, které se shodou okolností ocitly na ulici, anebo jsou v domácím prostředí pod velkým psychickým tlakem a potřebují třeba na týden někam pryč. Možná nechtějí být mezi lidmi, nebo jen potřebují být zase na čas sami sebou – mimo své běžné prostředí. Mohli bychom fungovat i jako zázemí na víkend. V pokojích bychom zase ubytovávali rodiny, které se jinak účastní našich komunitních setkání – zatím ubytovací kapacity platíme a záměrně vybíráme místa, kde je i wellness, aby si mohli rodiče skutečně i odpočinout, nejen absolvovat různé semináře. Máme rodiny, které naše setkání berou jako dovolenou a mohou se volně nadechnout, když se o děti postarají animátorky. Nabízíme jim čas pro sebe. A toto bychom rádi přenesli do Vrbína.
Prodloužené víkendy zatím rezervujeme různě po republice, ale ne vždy jsou podmínky vyhovující. V rámci Vrbína bychom nebyli tolik limitováni termíny ani možnostmi a mohli bychom se potkávat i častěji. Kdybychom měli vlastní zázemí, ušetřili bychom za tyto pobyty. Bylo by fajn, kdyby součástí zázemí bylo i wellness – klasický bazén a vířivka. Vrbín je pro mne momentálně velké téma a doufám, že někoho osloví. My jsme otevření všemu.
Zdroj: Brňan (RUP)